Okoloběhnutá Praha

Každý z nás je na něco hrdý. Jsou věci, na které je člověk hrdý jen proto, aby měl být vůbec na co hrdý. A pak je tu fakt, že jsem si OPRAVDU pořídil koloběžku, OPRAVDU na ní umím jezdit a OPRAVDU na ní jezdím. Ano, na toto jsem patřičně hrdý já, který jsem loni prodal kolo kvůli bolesti zad (asi jsem na něm neuměl jezdit, pročež jsem na něm nejezdil.) Pro úplnost dodám, že se mezi koloběhny řadím od začátku května, kdy mi kýžený šlapohyb dorazil. Výrobcem není nikdo jiný než pan Petr Vavruša a typem, pro který jsem se rozhodl, je K7 v plné polní. Brno, ač největším maloměstem, dá se projet poměrně rychle a vcelku snadno. Není to sice špatné na kondiční ježdění, ale pocitu objevování se nic nevyrovná. A proto jsem se rozhodl, že předposlední srpnový víkend strávím v Praze, průzkumem tamních cyklostezek, stejně jako jakýchsi obecných podmínek, umožňujících provozování koloběhu v rámci našeho nejmenšího velkoměsta... Udělejte si kávičku a druhou bych prosil pro sebe. Nesladím, mlékem však nepohrdnu.

Kapitolou první bych rád poděkoval Českým Drahám, akciové společnosti za to, že natolik zjednodušila cestování mezi Brnem a Prahou, až by jeden raději zůstal doma. Jsem něčím, co by se dalo nazvat železničním štamgastem - projevuje se to modrou plastovou kartičkou, díky které jsem zákazník s velkým Z. Toto mi umožňuje zakoupení relační slevy eLiška, s níž mne jedna cesta z Brna do Prahy vyjde na 150 korun (pro rejpaly - cesta zpět stojí úplně stejně.) Je však určena pro nejkratší směr, tedy přes Českou Třebovou, na kteréžto trati však nelze v pátek narazit na nic jiného, než vlaky EuroCity. A ty mají jeden podstatný problém: Absenci vozu pro zavazadla. Logická úvaha mi tedy velela prověřit druhé možné rameno, směřující přes Havlíčkův Brod a prodloužené o celé DVA KILOMETRY oproti trase výše zmíněné (255 vs. 257 km.) Jenže právě zde jezdí rychlíky, vybavené služebním vozem s dostatečným prostorem i na mou koloběžku. Takže hurá na pokladnu zjistit, kolik budu za ty dva kilometry v každém směru doplácet. Odpovědí mi budiž výňatek ze smluvních přepravních podmínek: "Při jízdě oklikou cestující doplatí do jízdného, na které prokáže nárok." V praxi to znamená, že od klasické zákaznické jízdenky Brno - Havlbrod - Praha musím odečíst cenu eLišky, kterou jsem už dávno měl a toto doplatit. Rozdíl činí 90 korun v jednom směru, což by byly nejdražší dva kilometry v mém životě. Abych tedy našemu majoritnímu železničnímu dopravci dokázal, že zákazníci mají více kreativní myšlení, než tvůrci cenových tarifů, poslal jsem koloběžku rychlíkem přes Havlíčkův Brod (30 kč činí úschova během přepravy jedním vlakem), ale do vlaku jsem nenastoupil - počkal jsem si na EC, na které jsem měl lístek a které je v Praze o 40 minut dřív, než onen rychlík a modlil se, aby se nějaký sebevrah nerozhodl zastavit dopravu. Plán však vyšel a ještě zbylo dost času na tradiční cestovatelskou snídani - tři koblížky a espresso.

Čím to, že každou Prahu
skončím na Budějárně...?

Polední program s Dominikou a Danielem uběhl jako voda a děkuji jim tímto za představení zajímavé pizzerie Barreta - určitě doporučuju, ale klaustrofobikům jen od jara do podzimu. Následná přeprava z Vršovic do Podbaby proběhla bez větších komplikací. Do metra si můžete vzít kolo(běžku) zdarma, přeprava po eskalátorech je bezproblémová. Jelikož je koloběžka skladnější, než bicykl, nebyl problém ani v tramvaji (jsou podobné šalinám, ale ne tak hezké a pohodlné), ačkoli šlo o pátek a dle podmínek pražského dopravního podniku lze kola přepravovat jen ve vybraných spojích, mimo špičku (od 20 do 5) a o víkendu. Dokonce není problém se protlačit skrz dav cestujících, kteří jsou povětšinou až překvapivě chápaví, aniž byste jim museli posunky naznačit, že si kolobku hodláte vzít s sebou. Ustájil jsem se v penzionu a vyrazil vstříc odpolednímu programu, volně přecházejícím k večerní procházce Prahou a hledáním vhodného podniku kde by se dala pozřít nějaká ta večeře. Ale o tom třeba jindy, neb se ode mne očekává něco jiného - jak se tedy JEZDÍ Prahou na koloběžce?

Byl jsem tam, fakt...

Vybaven cyklomapou našeho hlavního města, vypravil jsem se v sobotu ráno vstříc neznámé výzvě. Jako cíl své cesty jsem zvolil památník na Vítkově, aktuálně nabízející vnější expozici, věnovanou současnému stavebnictví. Jedinou skulpturou však je lešení okolo restaurované jezdecké sochy Honzíka Žižky. Cesta z Podaby vede Stromovkou, ze které zamíříte přes Vltavu do Tróje. Podél řeky pak projíždíte okolo umělého vodáckého kanálu, patřícího veslařskému klubu. Podjedete tramvajový most, dále most Barikádníků a souběžně s Povltavskou ulicí zamíříte do parku, vyúsťujícího u vodního díla na Rokytce. Podjedete silnici k Libeňskému mostu a ukazatel vás upozorní (mimochodem - stezky jsou značeny poměrně dobře), že do Karlína zbývá kilometr. A právě ten poslední kilometr je jediný z celé trasy, který se odehrává na nezpevněném povrchu. Jemný štěrk však není na nikomu škodu, a tak jediným nebezpečím pro vás může představovat golfový míček, přilétnuvší z tréninkového hřišťátka nedaleko. To už je onen památník na dohled. Je potřeba se dostat přes světelnou křižovatku na ulici Rohanské nábřeží, po ulici Peckově dojet nakonec, dát se vlevo na Pernerovu a pak druhou vpravo k podjezdu pod Vítkovským kopcem. Z této strany je do kopce, abyste si zatuchlinu a bezútěšné, drobnými, lesklými kachlíky obložené prostředí, náležitě užili. Denní světlo se přihlásí po asi třech stech metrech a pro vás to znamená, že vás od cíle dělí asi nejméně příjemná část celé cesty - stoupání parkem k pomníku samotnému. Pokud tohle zvládnete, právě jste ujeli 15 kilometrů! Nic už vám nebrání rozplácnout se na dlažbu před pomníkem. "SLÁVA HRDINŮM PADLÝM ZA VLAST!"

Mezi GAZy

Zpáteční cesta vedla přes centrum zpět na Žižkov, odkud jsem téměř plynulým sjezdem dojel opět do Stromovky a na penzion. Jestli mne něco překvapilo tak to, že jsem natrefil na zanedbatelné množství cyklistů, bruslařů a vůbec sportu chtivých pražanů. Vzhledem k možnostem, které hlavní město v tomto směru nabízí, se to jeví téměř nepochopitelné. Sice rozumím tomu, že pražský cyklista uvítá ježdění mimo centra dění, ale poněkud se zde zapomnělo na mimopražské kolegy. Koloběžka je klasifikována jako bicykl, nicméně s policií jsem nikdy neměl v Brně problém a Praha na tom byla úplně stejně. Jak jsem napsal výše, většina mnou projížděných úseků stezek byla pokryta asfaltem. S koloběžkou se nemusíte bát ani na chodníku - stejně jste napůl chodci. Pokud máte nějakou bariéru, která vám chodník zakazuje, nejspíš si v centru moc nezařádíte, protože přímo tam žádná stezka nevede. Opatrně však na hojně používané kočičí hlavy. Některé úseky budete muset jednoduše zdolat pěšmo, sic byste byli setřepání za jízdy. Podobně je na tom i nábřeží, kde však jsou jendolité, asi 50 cm široké pruhy, na kterých se dá slušně držet balanc a vyhnete se tak drkotání po kočičích hlavách. Každopádně si nezapomeňte přibalit cyklistické rukavice, abyste nenadávali jako já. Pokud se budete pohybovat po silnici křivolakými uličkami, dejte si rozhodně pozor na jednosměrky.

Žižkov a kostel
Nejsvětějšího srdce Páně

Co vás možná překvapí je fakt, že s koloběžkou budete docela často středem pozornosti. Ano, i taková kosmopolitní metropole, jakou Praha dozajista je, není zvyklá na tento dopravní prostředek. Naštěstí se do ní nezakoukal nikdo tak, že by mne o ni chtěl připravit. Já osobně jsem nepochopil ani to, jak je možné, že v tak krásnou sobotu, jaká byla 21., nebyl na kole v Praze téměř nikdo. Asi měli všichni potřebu ukájet své materiální touhy v nákupních centrech. Já se tam určitě někdy v budoucnu vrátím, protože mne to prostě bavilo a prakticky se nesetkáte s žádným významnějším úskalím. Nával na pražských cyklostezkách se totiž nejspíš nikdy konat nebude. Pro svou následující cestu raději rovnou zvolím trasu přes Havlíčkův Brod, abych se vyhnul martiriu s přepravováním. A na závěr nezbývá než vám popřát, abyste si trhli nohou... (já trhal celý víkend.)